Česká škola

Přihlásit se k odběru zdroj Česká škola
Portál pro české základní a střední školy, který přináší především aktuální zprávy z rezortu školství.Michal Komárekhttp://www.blogger.com/profile/17889474974020843774noreply@blogger.comBlogger24879125
Aktualizace: 2 hodiny 49 min zpět

Hana Kolářová: Eva měla sen (Příběh romské dívky, která se chtěla stát učitelkou)

3 hodiny 25 min zpět
„Kdybych vám měla představit takovou typickou studentku, mohla by se jmenovat třeba Eva. Pokud vaši rodiče mají za jménem vysokoškolské tituly a vy sami jste absolventy gymnázií, je pro Vás naprosto nepředstavitelné, jak taková Eva studium prožívá. Tak předně je více než pravděpodobné, že už na základní škole Evě nikdo nevěřil, že by jednou byla úspěšnou právničkou nebo třeba prezidentkou. Eva se narodila v chudé brněnské čtvrti, o jejíž zašlé slávě svědčí zavřené textilní továrny a oprýskané domy. Do školy chodila Eva převážně s romskými dětmi ze sousedství,“ píše Hana Kolářová, která se v rámci projektu Gendalos věnuje podpoře studentů ze sociálně znevýhodněného prostředí. Její text vyšel na webu EDUin.


Kolářová mimo jiné píše:

Když se sejde v jedné třídě tolik dětí z chudých rodin, pravděpodobně se z nich nestane v deváté třídě parta gymnazistů. Většina Eviných spolužáků se na konci základky hlásila na obory, jako jsou kadeřnice, kuchař, číšník nebo automechanik. Eva patří ve třídě k ambicióznějším studentům a přeje si odmalička být učitelkou – k tomu ale potřebuje maturitu. Evina maminka se obává toho, že Eva školu nedodělá a přemlouvá jí, aby se přihlásila na kuchařku. Rozhodnutí Evě rozmlouvají mnozí učitelé, kteří jsou přesvědčení o tom, že pro Evu bude škola příliš těžká. Naštěstí je Eva veliká bojovnice, která se nenechá jen tak zviklat. Nakonec se na školu přihlásí, připraví a úspěšně složí přijímačky.

V září Eva začne chodit na svůj vysněný obor a má učení až nad hlavu... Jejím kamarádům nejasnosti v matematice nebo v angličtině doma vysvětlí rodiče, u Evy to ale nepřipadá v úvahu. Rodiče Evě chtějí pomoct, jenže jim pojmy jako rovnice nebo výroky neříkají vůbec nic. Navíc mají co dělat s péčí o Eviny tři mladší sourozence. Eva začne tedy chodit několikrát týdně na doučování, protože jinak hrozí, že by propadla hned v prvním pololetí. Víkendy Eva tráví celé na brigádách, aby ulevila rodičům od výdajů za její školu, na které jim při životě s nízkými platy nezbývá. Díky tomu si zvládne sama zaplatit spoustu učebnic, jízdenky i obědy ve škole.

Eva ví od svých kamarádů moc dobře, že maturita je hodně těžká, takže se na ni začne připravovat už v září. Pravidelně si procvičuje didaktické testy, čte knížky, zkouší psát slohy. V didaktických testech naráží na slova, se kterými se nikdy nesetkala. Její rodiče tahle slova doma nikdy nepoužívali, Eva jim vůbec nerozumí. Zadání úloh si musí Eva číst několikrát, aby jim porozuměla... Ačkoliv se snažila v průběhu roku připravovat, jak jen to šlo, ve stresu vůbec nestíhá odpovídat na zadané otázky. Test nezvládne o několik bodů, nedostává maturitní vysvědčení a čeká ji léto plné dalšího učení.

Nikdo z její rodiny nevěří moc tomu, že by maturitu zvládla. O tom, že by šla na vysokou školu, se u nich doma nemluví už vůbec. Nakonec Evě v září test znovu uteče o několik málo bodů, protože má obrovský strach a v krátkém čase začne zmatkovat. Ve složitých zadáních plných cizích slov se Eva ztrácí, bojí se, že test opět nestihne, tipuje. Na konci září stejně jako několik jejích spolužaček nemá maturitní vysvědčení a tím pádem už je vyloučené, aby se dostala na jakoukoliv vysokou školu. Její kamarádka jí včera volala, že v Lidlu nabírají prodavačky za kasu, může mít 28 tisíc hrubého, tak na co maturitu? Eva o tom přemýšlí a přikyvuje. Ještě ten den běží do Lidlu a do práce se přihlásí.

Když vychází z obchodu, potká třídního učitele, který čtyři roky sledoval, jak ztěžka prochází z ročníku do ročníku s odřenýma ušima. „Víš Evi, možná sis zvolila opravdu studium, které je nad tvoje možnosti.“ řekne jí tiše a soucitně. Evě se ta slova honí hlavou. Asi to bude pravda a ona se zkrátka na žádná velká studia nehodí. Večer vezme štosy popsaných sešitů, učebnice i cvičební sešity a vyhodí je do kontejneru za domem.

Nabízí se otázka, jestli Eva neměla jít raději na tu kuchařku. Mnozí by řekli, že nebyla dost inteligentní, neměla dostatečné IQ, „prostě na to neměla.“ Maturitu zkrátka nemůže mít každý a studenti mají posoudit realisticky, na co mají a na co nemají. Jenže nabízí se i další otázky a ty začínají slovy Co když? Co když by Eva, pokud by měla stejné startovací podmínky, jako její gymnaziální vrstevníci zvládla maturitu levou zadní? Co když by pak vystudovala vysokou školu a stala se báječnou učitelkou, která umí děti nadchnout a vzbudit v nich to nejlepší? A co když by se vzdělávala dál, cestovala, učila se jazyky a přinesla našemu státu spoustu peněz na daních? Bohužel na žádné co když už v takových případech nemáme šanci odpovědět. Pokud to studenti, kteří se dostanou do podobné situace, vzdají, a do školy se už nevrátí, těžko zjistíme, o kolik jsme my všichni přišli. Pravděpodobně ale přicházíme o mnohem víc, než si dokážeme představit.

Celý text naleznete zde
Kategorie: Česká škola

Josef Pánek: V globálním světě už člověk s rasistickými předsudky nepřežije

3 hodiny 25 min zpět
„Někteří lidé žijí se svými předsudky celý život. Předsudky nejsou vždycky špatné, lidský mozek si je vytváří odedávna, umožňují nám přežít. Nevrtat se v něčem, co neznám, nevyčnívat, nechovat se nekonformně – to je nejbezpečnější způsob přežití… Jenže globální svět nás dostává do situace, kdy některé předsudky už technicky nefungují. Když jsem žil v Austrálii, moji nejlepší kamarádi byli Asiati, chodil jsem s Kolumbijkou. Tam není možné se chovat rasisticky, člověk by nepřežil,“ říká spisovatel a vědec Josef Pánek, jehož kniha Láska v době globálních klimatických změn získal letos cenu Magnesia Litera. Rozhovor přináší Respekt.cz.


V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Když jste prošel strastmi novodobého emigrantství, tedy naučil se anglicky, naučil se dělat vědu v mezinárodním prostředí, vytvořil jste si nový domov, proč jste v tom světě vlastně nezůstal, když jste měl to nejtěžší už za sebou?

To byla moje velká životní chyba. Má mnoho důvodů, většina z nich je velmi intimní, a proto o nich nebudu mluvit. Jeden z nich nicméně byl, že se člověk pohybuje ve fungujícím prostředí mezinárodní vědy, potkává se s dalšími vědci na konferencích po celém světě, rozebíráte, kde platí líp a kde se jak žije, kde je prestižnější pracoviště apod. A když jednou přivyknete této mezinárodní vědecké komunitě, tak automaticky předpokládáte, že je i všude jinde na světě včetně Česka. Jenomže není.

A proč tady není?

Nevím přesně, všechny důvody se asi ani vysledovat nedají, určitě je to ale pozůstatek komunismu, a pak neochota a neschopnost odpovědných míst s tím něco udělat. Ale věda tu nefunguje normálně jako třeba v Austrálii, USA nebo západní Evropě. Na zdejších univerzitách i akademii není mezinárodní prostředí; je tam jen pár cizinců a tím to hasne...

Proč jste se rozhodl vydat tu knihu zrovna teď? Přišlo vám, že je tohle téma aktuální a je potřeba o něm mluvit, protože zdejší společnost je rasistická?

Jo, ale myslím i doufám, že je to jen z nedostatku zkušenosti. Když jsem žil v Austrálii, byl jsem jednou v Česku na návštěvě. Mluvil jsem se svým kamarádem, kterého jsem znal od školky, a vyprávěl jsem mu, že moje přítelkyně je Kolumbijka, a on ohrnul nos, že to je nějaká Indiánka. Ale já mu řekl, že není Indiánka, že její dědeček a babička byli Němec a Španělka, kteří emigrovali do Kolumbie. Řekl, že je to jedno, že každá Kolumbijka je Indiánka a že je černá. A myslel to vážně. Už jsem mu nic neříkal, protože jsem pochopil, že to nemá smysl; že mu to nevysvětlím. Musel by to zažít na vlastní kůži.

V hlavní rovině knihy je zástupce vyspělého světa se svými předsudky v zaostalé Indii. Ale je tam ještě další rovina: vzpomínáte, když jste se v 90. letech vydal jako chudý občan z postkomunistické země na Západ, na Island. Podařilo se nám od té doby vymanit ze škatulky „chudých lidí z Východu“ - což je také předsudek, jen uplatňovaný proti nám?

Dodneška to vidím ve vědě: když jste ze zemí východní Evropy, tak se vám publikuje mnohem hůř, než když jste třeba z Austrálie. Když jsem své práce prezentoval coby zástupce univerzity v Queenslandu a měl tam připsané ještě spolupracovníky z Norska, tak mi chodily posudky typu: Josefe, moc se nám tvůj článek líbí, jen tomuhle nebo tomuhle nerozumíme. Jestli bys nám to nemohl líp vysvětlit anebo to opravit. Kdežto teď třeba pošlu článek se stejnou hodnotou, dostanu zpět čtyři věty ve smyslu, že je to celé blbost, nemá smysl to dělat a zamítá se. To jsou předsudky vůči nám, které třeba ve vědě trvají. Nevím, jak je to na civilní úrovni. Myslím, že je to v každém z nás, i když si myslíme, že ne. Ještě v Austrálii jsem jednou od šéfa dostal za úkol napsat posudky na dva články. Jeden byl z Cambridge a druhý odněkud z Ruska. Dopředu jsem k tomu přistupoval s tím, že ten z Cambridge bude skvělý a ten z Ruska hrozný. A bylo to přesně naopak. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil svůj předsudek.

Celý rozhovor naleznete zde
Kategorie: Česká škola

Daniel Prokop: Demokracie jako produkt s mizejícími zákazníky. Češi patří mezi ty nejméně spokojené

3 hodiny 25 min zpět
Osamělá čísla z výzkumů většinou nic neříkají. Vztah Čechů k demokracii lépe pochopíme v kontextu jiných zemí a obecného měření spokojenosti a loajality. Marketéři pro její měření používají ukazatel NPS – net promoter score. Na škále 0-10 se ptají zaměstnanců či klientů – v tomto případě občanů – na spokojenost. Češi z toho nevyšli vůbec dobře.


Daniel Prokop (twitter.com)NPS sečte lidi velmi spokojené a loajální (hodnoty 9 a 10) a odečte od nich nespokojené a vlažné (0 až 6). Výklad hodnot NPS závisí i na typu produktu a kontextu, ale číslo vyšší než 0 bývá dobré – znamená, že loajálních je více než odpadajících. Naopak cokoli hluboko pod nulu je problém.

Rozpad tradičních stran

Průměrný zaměstnanecký NPS evropských firem se údajně pohybuje okolo 10. Loajalita a spokojenost s dobrými službami mnohem výše.

Mezinárodní výzkum International Social Survey Programme (ISSP) probíhající ve 35 zemích OECD zkoumá na škále 0-10 spokojenost s demokracií. A jaká je naše spokojenost převedená do komerčního ukazatele?

Celosvětově se net promoter score demokracie pohybuje okolo minus 48. Jasně – uživateli demokracie jsou všichni a nemohou si jako u produktů vybrat podobu sobě na míru. Ale stejně je výrazný převis vlažných a zklamaných nad lidmi velmi spokojenými s lokální demokracií alarmující.

V byznysu by se asi při takových výsledcích měnili šéfové. A ukazuje se to i v politice – ve většině silně nespokojených států vidíme rozpad tradičních stran, rychlejší rotace a vznik fragmentovaných vlád.

Jen pět zemí se v NPS demokracie pohybuje okolo či nad nulou. Možná nepřekvapí, že jde o tři skandinávské země, dále Švýcarsko a Austrálii.

Češi každopádně patří mezi pět nejméně spokojených národů s hodnotou NPS -77. Na naší úrovni už je pouze několik dalších postkomunistických států a Španělsko, kde ovšem důvěru v demokracii narušují zřejmě i separatistické tendence některých regionů.

Občané zemí, které jsou v hodnocení své demokracie nadprůměrně kritické, mají většinou i špatná očekávání od stavu demokracie za deset let.

Některé země se tomu vymykají – například Gruzínci, Indové, Rusové, Maďaři ale i Islanďané a Filipínci jsou ke své demokracii nadprůměrně kritičtí a mají spíše nadprůměrná očekávání.

Česko ovšem i v pohledu do budoucna patří mezi šest nejskeptičtějších zemí. A to se výzkum ISSP konal v roce 2014, kdy díky nové a tehdy oblíbené vládě Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše důvěra ve veřejné instituce a demokracii podle časových řad STEM a CVVM výrazně stoupla.

Navíc jsme jednou ze zemí, kde se mezi lety 2004 a 2014 důvěra v demokracii poměrně výrazně zhoršila.

Když na demokracii nesejde

Ukazuje se, že chudí důvěřují demokracii méně než zajištění lidé. Rozdíl podle výzkumů CVVM není v tom, že by se více klonili k autoritářské vládě, ale výrazně častěji říkají, že pro lidi jako jsou oni vlastně nezáleží na tom, zda je, či není demokracie.

Okolo 30 % Čechů si nemůže dovolit cestovat a kvůli neschopnosti hradit nenadálé výdaje ve výši 10 tisíc korun ani finančně plánovat.

Některé výhody demokracie, jako je svoboda cestovat, jsou pro ně tedy spíše hypotetické. Také nedostatky českého sociálního systému, jako neférový systém exekucí, se pro ně staly atributem české polistopadové demokracie.

Příjmem a ekonomikou se ale nedá vysvětlit všechno. Zmíněný net promoter score v datech ISSP je u lidí s čistým příjmem do 15 tisíc výrazně nižší, a to až okolo mínus 85 (což znamená skoro nulu loajálních a drtivou většinu zklamaných či vlažných).

To ale neznamená, že by více zajištění Češi demokracii hodnotili výrazně pozitivně. Český vysokoškolák a člověk s příjmem nad 30 tisíc čistého je v tomto pořád horší než průměrný Evropan.

Jaké další věci hrají roli? Zaprvé to je region. Lidé z oblastí s vysokým podílem sociálních problémů (jako je nezaměstnanost, exekuce), lidé s nízkou nadějí dožití a horší kvalitou životního ovzduší – tedy zkrátka z míst s horší kvalitou života – významně častěji nechodí volit; a pokud ano, volí extrémní strany.

Další individuální faktory hrají roli v rámci generací. V té starší je jedním z faktorů digitální vyloučení. Lidé, kteří nevyužívají internet, v rámci starší generace vyjadřují horší možnost vyjadřovat se k problémům a běhu společnosti.

Velká část politické komunikace dnes probíhá na sociálních sítích a komunikace s úřady online a náš přístup k těmto prostředkům není rovný.

V rámci nejmladší generace, u níž postoje k demokracii nejsou zakořeněny v osobní a národní historii, je pak klíčové vzdělání. Studenti učilišť se ve výzkumech pro Jeden svět na školách vyjadřují o demokracii výrazně skeptičtěji než gymnazisté.

Za komunismu bylo podle mnoha z nich v Česku lépe. Ve velmi nerovném českém školství tito studenti často pocházejí z chudších a méně vzdělaných rodin a okolí, které je k polistopadové realitě výrazně kritické.

V jejich školách pak chybí mimo historie i mediální výchova a občanské vzdělávání, které by jim zpřístupnilo zkušenosti jiných částí společnosti a posílilo orientaci ve složité a věčně diskutující demokracii.

Demokracie jen „běžnému lidu“

Uvedenými faktory ale nevysvětlíme celou českou skepsi k demokracii. Musíme se podívat na detailnější postoje. Co přesně Čechům na demokracii vadí a čím se v jejím hodnocení liší?

V řadě věcí jsme v rámci velkého výzkumu ISSP průměrní – například v hlavních typech politické angažovanosti (měřeno podepisováním petic, povídání si o politice s přáteli) či obecné společenské důvěře, že na ostatní lidi se lze spolehnout.

Češi se ale cítí proti „zbytku světa“ v politice málo informovaní. Za vstupem do politiky vidí drtivá většina z nich osobní kalkul politiků, čímž pro ně politika ztrácí smysl služby veřejnosti.

Oproti zbytku zemí, a zejména těm západním, méně souhlasíme s tím, že dobrý občan by měl pozorně sledovat a hlídat činnost vlády. Velmi podprůměrně zohledňujeme ekologickou či politickou odpovědnost výrobců při nákupech.

Dobré občanství si podprůměrně spojujeme s pomocí ostatním, ať už ve vlastní zemi či v zahraničí. Češi oproti většině dalších zemí méně zastávají názor, že důstojné bydlení je demokratické právo. Výrazně méně jsou Češi také přesvědčeni o tom, že k demokracii patří to, aby vládní instituce respektovaly menšiny.

Problém tady není v tom, že jsme rovnostáři, jak se často tvrdí. Problém Čechů je to, že se u nich kombinuje individualismus a omezená solidarita s lidmi mimo „běžný lid“ a zároveň malý důraz na komunitní sdružování či etické chování při spotřebě.

Máme toho málo, co by nás pojilo s celkem, i málo politické a ideové soutěže v místech, z kterých politika vyrůstá. Z demokracie, v níž chybí sounáležitost i konflikt, se stává kecárna a nahraditelná forma vládnutí.

Nerovnost českých regionů

Léky musí vycházet z diagnózy. Zaprvé bychom měli zacelit některé ekonomické křivdy minulosti, které se projevují i do nedůvěry v právní stát – mezi ty patří systém netransparentních půjček a exekucí či na Ostravsku těžko pochopitelný fakt, že stát dovolil do klíčových těžebních odvětví vstup korporacím, aniž by požadoval velké závazky za sanaci regionů, až zdroje dojdou.

Měli bychom se také snažit, aby co nejvíce lidí mohlo finančně plánovat a užívat si svobody, které pro většinu populace k demokracii patří.

Měli bychom snižovat nerovnosti českých regionů a snižovat závislost vzdělanostních výsledků na sociálním statusu rodiny žáků, která je dnes obrovská, a vede k tomu, že chudoba a s ní omezený přístup k některým svobodám se dědí.

Měli bychom kromě memorování antických filosofů, Punských válek a sociologických taxonomií, učit víc mediální gramotnosti, fungování současná demokracie včetně její slabin a snažit se na školách mluvit o tom, z čeho pramení problémy dneška od migrace po sociální vyloučení.

Měli bychom omezit digitální vyloučení starších a chudších lidí, aby se mohli plně podílet na „připomínkování“ a získávání informací o demokracii a využívat nové podoby sociálního kapitálu.

Stát by neměl soupeřit s neziskovými organizacemi, ale snažit se je podporovat tam, kde nestíhá, a vybízet lidi místo „volby jednou za čtyři roky“ ke sdružování, spolupráci ale třeba i k „hádkám“ o tom, kam má naše země směrovat.

A zejména – neměli bychom se tolik bavit o politice samotné, ale o tématech, bez kterých se stane prázdným volebním osudím, v níž dokola vítězí zdánlivě nové politické subjekty nad starými, aby se následně staly starými a byly zavrženy.

Daniel Prokop: Demokracie jako produkt s mizejícími zákazníky. Češi patří mezi ty nejméně spokojené. Text byl původně publikován na HlídacíPes.org
Kategorie: Česká škola

Bohumil Kartous: V reprodukci chudoby skrze vzdělávání jsme mistři světa

23 Červen, 2018 - 08:28
„Není náhoda, že právě tito populisté tak rádi mluví o tom, že je třeba snížit počet maturantů a vysokoškoláků. Dodnes vzpomínám na slova Václava Klause ml., který ve společné diskusi na Gymnáziu Jana Keplera před pár lety prohlašoval, že (parafrázuji) „když se jde někdo učit na řezníka, má se učit bourat prase a nic dalšího k životu nepotřebuje“. Ano, takový jedinec je pak ideální obětí populistického žvanění. Netvrdím, že je formální vzdělávání samospásné, do značné míry jde také o celkové společenské klima, které definuje a tvaruje politické preference. Korelace mezi politickou negramotností (inklinací k populismu) a vzděláním je však přesvědčivá,“ píše Bohumil Kartous na komentářovém webu Alarm.cz.


Bohumil Kartous (eduin.cz)Kartous mimo jiné píše:

Zájmy populistů jdou v ČR ruku v ruce se zájmy přežívajícího převážně subdodavatelského průmyslu, který z velké části potřebuje relativně nízce kvalifikovanou pracovní sílu. Nízká cena práce totiž umožňuje montovat či manipulovat na českém trhu s přidanou hodnotou, kterou v západních zemích snižuji vyšší platy. Česká republika mimochodem patří k zemím, v nichž je nejvyšší rozdíl mezi výkonností ekonomiky a platovým mediánem. Obojí, tedy koncentrace průmyslových odvětví, která s sebou odnese automatizace, a princip navyšování zisku na úkor ceny platů zaměstnanců pochopitelně vytváří zájem, jehož rezultátem je unie průmyslové lobby, reprezentované zejména Svazem průmyslu, a populistů. Jaké překvapení, že předseda svazu Hanák, původně náměstek socialistického dopravního podniku, je dobrým kamarádem prezidenta Zemana.

Tato unie výtečně spolupracuje a na více frontách utvrzuje relativně izolovanou českou společnost v názoru, že „řemeslo má zlaté dno“ díky „zlatým českým ručičkám“, a naopak trpí zbytečným vzděláváním, honbou za maturitou a vysokoškolskými diplomy, jejichž hodnota tím upadá, stejně jako upadá kvalita „tradičně vynikajícího“ českého vzdělávání. Tato demagogie, kterou produkují zejména mocensky výše postavení muži v předdůchodovém a důchodovém věku, významně přispívá k blokaci smysluplného diskursu o vzdělávání, k paralýze vývoje a utopickým návratům k jakýmsi „zlatým dobám“, za jejichž produkt se považují právě tito pohrobci tesilového socialismu, kteří pomáhají vytvářet v české společnosti velmi aktivně prostředí sociální exkluzivity – na jedné straně záměrnou prekarizací společnosti, k čemuž pochopitelně přispívá i udržování nízké míry vzdělanosti, na straně druhé podporou elitářství ve formě nelegitimního institutu víceletých gymnázií, která podle výzkumu CLoSE významně zohledňují nikoliv nadání, ale socioekonomický status. Přičtěme k tomu dlouhou dobu ignorovaný problém nerovnosti regionální, která se v ČR projevuje jak v distribuci a reprodukci chudoby, tak v příležitostech k dosažení vzdělání, a máme zaděláno na problém, který je třeba řešit nyní, přičemž výsledky budou zřetelné až za dalších patnáct či dvacet let.

Jenže „bezmocní“ v této společnosti se paradoxně neobracejí k těm, kdo by jim mohli pomoci, nýbrž k parazitům, kteří umějí jejich bezmoci zneužít. Tím pádem nadále zůstáváme mistry světa v tom, jak prostřednictvím vzdělávání udržovat společnost relativně nevzdělanou, chudou, a tedy i v pravém slova smyslu bezmocnou. Havel nechť promine.

Celý text naleznete zde
Kategorie: Česká škola

Ředitel gymnázia Hynek Bouchal: Inkluzí zasadila ministryně českému školství těžkou ránu

23 Červen, 2018 - 08:00
„Jediným problémem bylo začleňování romských dětí do běžných škol, což je téma, které lze řešit pouze v souvztažnosti s potížemi spolužití romské populace s většinovou populací jako celkem. Ministryně Valachová přišla do školství z lidskoprávních institucí, kde je romská problematika důležitým, a jistě oprávněně, tématem. Inkluze v jejích rukou se měla stát především nástrojem, jak romské děti začlenit do běžných základních škol. Tento základní a původní záměr se děje pod rouškou dalekosáhlé systémové změny, která obrovským způsobem zatěžuje státní rozpočet a ničí systém speciálního školství, který byl v České republice ne velmi vysoké úrovni,“ říká ředitel gymnázia Hynek Bouchal v rozhovoru pro server Euractiv.


Hynek Bouchal (linkedin.com)Bouchal v rozhovoru také říká:

V ČR je systém financování regionálního školství postaven na naprosto iracionálním mechanismu založeném na pseudoliberálním politikaření devadesátých let. Peníze putují za žákem, takzvanou jednotkou výkonu. Čím víc žáků škola má, tím více peněz dostane. Takový systém devastujícím způsobem demotivuje pracovní morálku žáků, školy jim nadbíhají, snaží se je ve škole za každou cenu udržet. Navíc v ČR v 90. letech bez jakékoliv systémové regulace vzniklo obrovské množství středních škol a volných míst na nich je nyní násobně více než je potenciálních žáků v populaci. Politici by měli řešit především tuto situaci, která v současné chvíli nabývá nevratně katastrofálních rozměrů a nenastolovat pseudotémata a pseudoproblémy v podobě pamlskových vyhlášek, inkluze a podobně.

Celý rozhovor naleznete zde
Kategorie: Česká škola

Jaroslav Šonka: Odsun Němců si rozvracet nedáme. Národnostní vášně vyskočily jako čertík z krabičky

23 Červen, 2018 - 03:30
„Vlastní ne zcela reflektovanou nacionalistickou, kolaborantskou a komunistickou špínu řešíme s vystrčeným ukazováčkem: Chyťte zloděje!,“ píše politolog Jaroslav Šonka na Aktuálně.cz.


Jaroslav Šonka (repro DVTV)Šonka mimo jiné píše:

Angela Merkelová promluvila v den připomínky vyhánění Němců ke svým spoluobčanům, kteří tehdy ztratili své domovy, a sdělila veřejnosti, že za touto poválečnou situací se neskrývá žádná historická nutnost. Se zlou se v Česku potázala, i když jasně poukázala na to, že zná historickou posloupnost tehdejšího dění a předcházející odporné řádění nacistů. Na české scéně se objevila řada primitivních komentářů, které do pozice obětí a pachatelů nasazují národnost - pachatelé byli Němci, potažmo sudetští, a oběťmi Češi.

Většina komentářů svědčí o nedostatku historického povědomí a všeobecných znalostí. Opět kdosi hovoří o tom, že by přece sudetští Němci neměli mít svá setkání právě v květnu, když je výročí atentátu na Heydricha a heydrichiády. Svatodušní svátky, kdy se sudetští Němci sjíždějí, připomínají ovšem něco zcela jiného a velmi symbolického: apoštolové měli jít do světa a stěžovali si, že neumí řeči těch, které mají obracet na víru. I sestoupil na ně Duch svatý a pojednou ty potřebné jazyky znali.

Pokud se jedná o vyhnání našich bývalých spoluobčanů, všichni vystartují s Postupimskou dohodou, kde ovšem nic o nutnosti vysídlení napsáno není. A naši komentující nevnímají západovýchodní kontext. Zjistili by totiž, že přesuny obyvatelstva patřily k instrumentáriu Stalinových totalitních opatření. Připomeňme si vysídlení krymských Tatarů, kteří se také do své vlasti dodnes nevrátili. Někteří čeští návštěvníci poloostrova se touto historií moc nezabývají a jen potvrzují, že se tam konalo jakési referendum o přistoupení k Rusku (o jehož demokratických kvalitách lze pochybovat).

Pak se také zapomíná na to, že na západě Evropy nikdo o nějaké nutnosti vysídlování nevěděl. Němci z východní Belgie se vraceli z válečného zajetí - stejně jako sudetští Němci museli sloužit ve wehrmachtu -, nikdo je moc nevítal, ale vše se pak urovnalo. Dnes se v Belgii hovoří o třech národnostech, pro těch asi 70 tisíc občanů se zákonodárství kompletně překládá do němčiny a nikdo se nad tím nepozastavuje. Platí to i pro Němce z Alsaska a Lotrinska…

Vrací se tak stále znovu otázka, do jaké míry se budeme schopni účastnit komplexnější a sebekritické debaty, a to tak, aby mezinárodnímu okolí bylo jasné, o čem mluvíme. Kdy a jak se zbavíme národnostních předsudků, které nás oddělují od globální historické reflexe? Donekonečna slyšíme, že se máme dívat do budoucnosti. To je vytáčka. Minulost a budoucnost k sobě patří.

Celý text naleznete zde
Kategorie: Česká škola

Marcel Mahdal: Československo 1918 – poslední pogrom – osudové osmičky

23 Červen, 2018 - 03:30
Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se věnuje poslednímu pogromu v českých zemích, který proběhl v Holešově na začátku prosince roku 1918.

Aktivita IWitness je určena žákům 8.-9. tříd ZŠ a žákům 3.-4. tříd víceletých gymnázií. Jejím absolvováním žáci / žákyně pochopí důsledky nevymahatelnosti práva krátce po založení Československé republiky v roce 1918. Rozvinou své digitální, čtenářské dovednosti i občanskou kompetenci pomocí analýzy, interpretace klipu vzpomínek pamětníka, a zformulují tak vlastní názor.

Využívá svědectví pamětníků, kteří přežili holocaust z databáze Archivu vizuální historie (VHA) spravovaný Univerzitou Jižní Kalifornie Shoah Foundation (USC SF). S vývojem vzdělávací aktivity s didaktickou stránkou mentorovala Andrea Szónyi ze Zachor Foundation z Budapešti a po odborné stránce lektoroval Martin Šmok - Senior International Program Consultant USC SF. Aktivita využívá digitalizované archivní dokumenty dostupné na www.moderni-dejiny.cz Autor aktivity je středoškolský učitel dějepisu a člen spolku PANT.

Další informace naleznete zde
Kategorie: Česká škola

Na post ministra školství premiér znovu nominuje Roberta Plagu

22 Červen, 2018 - 13:08
Premiér Andrej Babiš dnes odpoledne oznámil nominace do své druhé vlády za hnutí ANO. Ministrem školství by měl zůstat Robert Plaga. Informuje ČTK.


Robert Plaga (msmt.cz)Hnutí ANO vymění v chystané koaliční vládě s ČSSD ministry ve třech resortech z devíti, které si ze současného jednobarevného kabinetu ponechá. Novým ministrem obrany se stane dosavadní ministr vnitra Lubomír Metnar, který nahradí Karlu Šlechtovou. Poslankyně ANO Taťána Malá vystřídá ve funkci ministra spravedlnosti Roberta Pelikána. Ministryní průmyslu bude podnikatelka a prezidentka Svazu obchodu a cestovního ruchu Marta Nováková, ve funkci vystřídá Tomáše Hünera. Uvedla to Česká televize.

Ve svých funkcích vedle premiéra zůstane i šest dosavadních ministrů: ministr životního prostředí Richard Brabec, ministryně financí Alena Schillerová, ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová, ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, ministr školství Robert Plaga a ministr dopravy Dan Ťok.

Celý text naleznete zde
Kategorie: Česká škola

Rozhovor s Vojtěchem Ripkou o tom, jak učit na českých školách moderní dějiny

22 Červen, 2018 - 05:00
V Česku je stále široce rozšířená představa, že v hodinách dějepisu na základních a středních školách se studenti podrobně učí o pravěku a starověku, ale nedostanou se už k moderním dějinám. Podle Vojtěcha Ripky z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) to ale už dnes není pravda. „Všechna dostupná data mluví o tom, že se situace zlepšuje. A opakování té zmíněné fráze na aktivní učitele nepůsobí dobře,“ říká Ripka v rozhovoru pro Respekt.cz, který doplňuje text Vzpoura na hodině dějepisu.


Vojtěch Ripka (ustr.cz)V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Co je tedy potřeba ještě zlepšit?

Jde o to uvědomit si, oč má v dějepise jít. Rozhodně nemá jít jen o to nabývat znalosti. Dětem by mělo být zřejmé, proč a k čemu se s těmito věcmi seznamují. Měly by mít na výuce a procesu poznávání historie větší podíl. Dějiny by neměly být uzavřeným systémem k naučení, ale otevřeným problémem k poznávání.

Na začátku by si měl učitel sám pro sebe, případně pro žáky formulovat, proč se vlastně o normalizaci učí. Takových témat, která vypadají důležitě, je obrovské množství a učitel z nich nutně musí vybírat jen některá. Důvodem, proč učit normalizaci, může být odpověď na palčivou badatelskou otázku. Třeba: jak je možné, že československá společnost, která šla v 60. letech velmi liberálním směrem, během pár let po vojenské invazi zpasivněla? A jakým způsobem na to zpasivnění odpovídaly jednotlivé skupiny lidí? Můžeme formulovat i vyhraněnější otázky. Třeba: Jak je možné, že dnes obecně uznávanou Chartu 77 podepsalo do roku 1990 jen dva tisíce lidí? Jasně položená otázka směřuje učitele k tomu, aby do výuky zapojil jen ty prameny a prvky, které mají pro její zodpovězení smysl.

Jak si má učitel poradit v případě, že se měl během normalizace docela dobře a jeho život připomínal třeba život postav ve filmu S tebou mě baví svět? A rodiče žáků na tom často byli podobně.

Věkový průměr v českých školách je sice poměrně vysoký, ale naprostá většina starších učitelů strávila učením za normalizace jen několik málo let. Učitelé dějepisu, kteří byli aktivní v 70. letech, jsou dnes v důchodu. Obecně je pak dějepis interpretační předmět. To znamená, že je vždy důležité, kdo dějiny vypráví a z jakého pohledu. Tohle je věc, která se zrovna skrze normalizaci dá ukazovat. Že je normalizace období, na které část lidí ráda vzpomíná, je zajímavý fenomén nejen pro zahraniční návštěvníky Česka, ale i pro žáky. A měli by být schopní ho společně s učitelem řešit. Nejde o to, aby učitel předkládal jeden správný příběh, který je v učebnici, ale aby umožnil žákům nahlédnout více příběhů včetně příběhu lidí, kteří na období normalizace pohlížejí nostalgicky.

Jak by se tedy mělo správně učit třeba o bratrech Mašínech?

Zrovna k Mašínům máme dobře ozkoušenou lekci, která je založená na základní otázce po legitimitě politického násilí. Nezabývá se pouze tím případem a rozhodně není založená na otázce hrdinové, nebo vrazi. Hodnocením série akcí bratří Mašínů celá lekce vyvrcholí. To hodnocení nepředkládá učitel, ale měli by k němu dojít žáci. Jde přitom o vrchol několikahodinové práce, ne o střílení silných soudů od boku.

Vypadá to, že velkou roli hraje zapálený a charismatický učitel. Kolik takových je?

To asi nikdo neví přesně. Nám na vzdělávací semináře do ÚSTR chodí skupina asi osmi set učitelů, z nichž je - řekněme - dvě stě velmi aktivních. S kolegy z neziskového sektoru tuhle skupinu částečně sdílíme. Mluvíme tedy o zhruba tisícovce z celkového počtu pěti tisíc učitelů dějepisu. Velmi často se ale potkáváme s učiteli, kteří učí o dějepise v jiných předmětech, hlavně v základech společenských věd nebo českém jazyce. A co se týče toho, jestli je učitel charismatický… Ne každý může být charismatický - a charismatická osobnost může zase výuku příliš ovládnout a iniciativě žáků nenechat dost velký prostor. Proto se snažíme přemýšlet o dějepise ne jako o něčem založeném na dobrovolnictví, zápalu a osobní iniciativě, ale jako o něčem, co se dá zvládnout i v případě, že to učitel nepovažuje za své poslání.

Celý rozhovor naleznete zde
Kategorie: Česká škola

Julie Hrstková: Vyloučená města, kde stát fatálně zaspal a jen odsunul problém jinam

22 Červen, 2018 - 04:30
„Sokolov, Ústí nad Labem, Kladno, Most, Karviná, města, která se vyhlásila za tzv. bezdoplatkovou zónu nebo o tom uvažují. Celkem to má být podle odhadu Institutu pro sociální inkluzi sedm desítek měst a obcí. Podle zákona jde o oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů, ve kterých není možné nově zažádat o doplatky na bydlení. Příznivci tohoto opatření si libují, že se jim podařilo zastavit nežádoucí migraci a omezit kriminalitu, kritici zase tvrdí, že se celý problém jen posunul o kousek dál do míst, která takovou zónu ještě nestihla vyhlásit. A že se tím nic nevyřeší,“ píše Julie Hrstková v komentáři pro Hospodářské noviny.


Julie Hrstková (repro ČT)Hrstková mimo jiné píše:

Ve chvíli, kdy neexistuje státní politika sociálního bydlení - nejen pro tzv. nepřizpůsobivé, ale pro všechny, kteří v nějaké fázi života nedosáhnou na komerční pronájem -, je z hlediska státu i měst obtížné prosadit cokoliv, co by mohlo zlepšit život jedné skupině obyvatel. Žádný politik si v předvolební kampani nedovolí heslo "zajistěme důstojné bydlení obyvatelům ubytoven", protože ví, že jsou tady důchodci, samoživitelé, nízkopříjmoví zaměstnanci a prostě daleko větší skupina voličů, která je navíc z hlediska většinového mínění podstatně přijatelnější. Města, která problémy musela dlouhodobě řešit, protože jim kvůli lhostejnosti státní politiky nic jiného nezbylo, jen využila příležitosti, kterou dostala s novelou zákona o hmotné nouzi. Zákazem. I komunální politici se musí starat nejen o "pár" stovek obyvatel ve vyloučených lokalitách, ale především o "své" voliče z řad většinové populace.

Prezident Miloš Zeman po návštěvě ubytoven v Ústí nad Labem jejich obyvatelům vzkázal, že "by měli zvednout zadek a jít pracovat". Je to jednoduché řešení, které se bezpochyby líbí jeho příznivcům. Navíc na něj stát nemusí vynaložit ani korunu. Ve skutečnosti jediné, co tento návrh doopravdy přináší, je další růst nenávisti mezi obyvateli jedné země. Situaci lidí, kteří se motají v kruhu exekucí, předraženého bydlení a permanentní existenční nejistoty, neposune ani o píď.

Text naleznete zde
Téma zpracovaly Hospodářské noviny zde
Kategorie: Česká škola

Termín pro přihlášení samostatných odborných prací do soutěže se blíží

22 Červen, 2018 - 04:00
Národní ústav pro vzdělávání vyhlašuje ve spolupráci s Hospodářskou komorou ČR soutěž samostatných odborných prací (SOP), která se letos koná již po sedmé. Do 25. června mohou školy přihlásit do soutěže jednu až dvě vynikající práce z každého učebního oboru, jehož jednotné zadání obsahuje SOP. Žáci, jejichž práce budou vyhodnoceny jako nejlepší, získají na podzim 2018 prestižní ocenění Hospodářské komory ČR.

Další informace naleznete zde
Kategorie: Česká škola

Ekonomická olympiáda: Vítězem je podruhé za sebou student gymnázia v Bílovci

22 Červen, 2018 - 04:00
Vítězem Ekonomické olympiády je podruhé za sebou Jakub Groman z Gymnázia Mikuláše Koperníka v Bílovci. Celkově se druhého ročníku projektu, jehož cílem je vyhledávat nejnadějnější budoucí ekonomy, zúčastnilo přes 10 tisíc studentů z 235 škol napříč republikou


“Institut ekonomického vzdělávání dělá přesně to, co naše školství potřebuje – vychytává slabá místa v českém vzdělávání a soustředí se na ně. A jsou to hodně palčivá slabá místa,“ uvedl po převzetí ocenění Jakub, který zvítězil i v loňském premiérovém ročníku Ekonomické olympiády.

Na druhém místě skončil Michal Pitr, student septimy gymnázia Nový PORG v Praze. Jako třetí se umístil Pavel Králík ze třetího ročníku Obchodní akademie v Brně.

Finále Ekonomické olympiády v Praze, do něhož postoupilo z krajských kol téměř 50 studentů, mělo písemnou a ústní část. Po vyhodnocení písemného testu postoupilo 10 studentů s nejvyšším počtem bodů k ústní zkoušce, kde finalisté čelili otázkám porotců, mezi nimiž byli Pavel Potužák, předseda správní rady INEV a přednášející na Vysoké škole ekonomické, a Mojmír Hampl, člen správní rady INEV a viceguvernér ČNB.

V písemné i ústní části byl kladen důraz na schopnost studentů samostatně ekonomicky uvažovat a vyvodit závěry na základě znalosti ekonomických pojmů a principů.

Zdroj: Tisková zpráva INEV
Kategorie: Česká škola

Kulturně-vzdělávací program Vlak Lustig 2018

22 Červen, 2018 - 03:30
Ve dnech 22. – 26. června se v prostorách Centra studií genocid Terezín uskuteční sedmý ročník kulturně-vzdělávacího programu „Vlak Lustig 2018“. Pro studenty středních a základních škol i širokou veřejnost bude každý den připraven program sestávající z výstav, koncertů, divadelních představení a filmových projekcí.


Ani letos veřejnost nepřijde o divadelní představení v unikátním prostoru vagonu Vlaku Lustig, který je od roku 2017 umístěn na nádvoří Dělostřeleckých kasáren v hlavní terezínské pevnosti.






Podrobný program a možnost rezervace míst naleznete zde
Kategorie: Česká škola

60 školních týmů získalo titul Ekoškola

22 Červen, 2018 - 03:30
Mezinárodní titul Ekoškola získalo šedesát školních Ekotýmu z celé České republiky. Hlavním cílem programu Ekoškola je, aby žáci, učitelé, provozní zaměstnanci i další dospělí společně snižovali ekologický dopad činnosti školy a svého jednání na životní prostředí. Národním koordinátorem programu Ekoškola v ČR je vzdělávací centrum TEREZA, MŠMT programu udělilo záštitu.
Titul Ekoškola získalo v prostorách Senátu 23 mateřských a 37 základních a středních škol. Ekoškola je mezinárodní vzdělávací program, který pomáhá žákům a učitelům vytvořit ze školy příjemnější, demokratičtější a k přírodě bližší místo k životu. Žáci se učí o environmentálních tématech a zároveň sami usilují o minimalizaci odpadů, úspory energie či vody a zlepšují prostředí své školy i jejího okolí.

„Jsem rád, že jsem mohl jako zástupce Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, které program zaštiťuje, předat titul Ekoškola dalším základním, středním, ale také mateřským školám. Učitelky a učitelé na těchto školách dávají prostor pro realizaci těchto aktivit svým žákům, vedou je k nim, podporují je a dávají velký prostor pro samostatné a tvůrčí přemýšlení o tom, jak zlepšit prostředí ve školách a udělat školu pro děti zajímavější a atraktivnější. Moc si toho vážím,“ řekl k oceněním státní tajemník MŠMT Jindřich Fryč.

Hlavním principem programů je sedm kroků, kdy žáci zakládají celoškolní ekotýmy, analyzují současnou situaci ve škole v devíti tématech, kterými jsou voda, energie, odpady, prostředí, šetrný spotřebitel, doprava, klimatické změny, biodiverzita a jídlo, a navrhují v těchto oblastech zlepšení, což se snaží také naplnit. Příkladem může být sběr dešťové vody, přeměna odpadů na zdroje, návrhy, jak naložit s únikem tepla nebo jak zabránit zbytečnému plýtvání pitné vody. Řadě Ekotýmů se takto podařilo své škole ušetřit navrženými opatřeními i statisíce korun. Součástí projektu je i propojení s místní komunitou, informování veřejnosti nebo spolupráce se zastupitelstvem, kdy studenti zapojují přirozeným způsobem do dalších tvůrčích i rozhodovacích procesů na úrovni obce a podporují vztah dětí k místu, kde žijí.

Zdroj: Tisková zpráva MŠMT
Kategorie: Česká škola

Václav Sixta: Jak na výročí aneb propojujeme historické a občanské vzdělávání

22 Červen, 2018 - 03:30
„Osmičková“ výročí vybízejí více než kdy jindy k úvahám nad směřováním české společnosti, nad soudobými dějinami a obecně nad významem minulosti pro současnost. V médiích dostávají historici v roli expertů daleko více prostoru, než je obvyklé, a veřejný prostor se dynamicky zaplňuje výstavami, koncerty, přednáškami a dalším programem odkazujícím k událostem 20. století. Škola by již z definice svého poslání v tomto ohledu neměla zůstat pozadu za ostatními institucemi. Jednou z příležitostí, které „osmičkový“ rok nabízí, je prostor pro propojování historického a občanského vzdělávání. Jak zacházet s historickými výročími, aby nepředstavovala nucenou připomínku a vyprázdněný svátek? Jaké vzdělávací cíle na tato témata navázat a jakými způsoby je představit žákům?


Vzdělávací cíle jsme definovali takto:

• Žáci si uvědomí, jak se v současné době slaví státní svátky.
• Žáci se seznámí s proměnami připomínání 17. listopadu v minulosti.
• Žáci se naučí kriticky uvažovat o instituci státního svátku a jejím významu pro společnost.

„Žáci vysvětlí význam 17. listopadu pro současnou společnost. Žáci rozeznají vhodné a nevhodné způsoby připomínání 28. října.“ I tak by mohly vypadat didaktické cíle. Nahrávala by tomu řada debat o ne/splněných očekáváních z roku 1989 nebo opakující se kontroverze spojené s udělováním státních vyznamenání. I tato témata do školy patří. Pro propojení historického a občanského vzdělávání jsme ovšem zvolili klíč, který by se dal přeložit jako: „Co děláme dnes na státní svátky, co dělali lidé v minulosti a jaké další možnosti si umíme představit“. Důraz na kulturní praktiku „připomínání“ umožňuje propojit minulost s přítomností, aniž bychom ji museli ohýbat do násilných paralel, které vytvářejí hodnocení současnosti a predikce budoucího vývoje na základě jednoduchých analogií založených na dekontextualizovaném užití minulosti, nebo zůstávat na abstraktní rovině státnosti a politických idejí. Díky rozsáhlému archivu České televize jsme tak mohli vybrat sérii videí zachycujících různé skupiny lidí, při různých aktech připomínání a soustředit se na to, jaká je symbolika, motivace a význam těchto aktů.

Naše volba konkrétních státních svátků rozhodně nevylučuje stejný způsob práce s jinými svátky a výročími, jako je 1. máj, Den vítězství 8. května či 21. srpen. Podzimní svátky jsme zvolili ze dvou důvodů. Prvním z nich byla rozmanitá škála způsobů připomínání, které tyto svátky na sebe váží. 28. září je svátek vyzdvihující ve svém názvu státnost. Ta je skrze spojení se svatým Václavem chápána nadčasově a připomínky mají sakrální charakter (mše, pouť, uctívání ostatků). Naopak 28. říjen je vrcholem rituálů sekularizovaného státu: kladou se věnce u hrobu neznámého vojína na Vítkově, předávají se státní vyznamenání, konají se vojenské přísahy a jmenování generálů. Ústavní činitelé zde reprezentují především své úřady, méně pak sami sebe jakožto občany. 17. listopad je v této perspektivě naopak svátkem občanské společnosti. Přestože se ho účastní tíž politici jako 28. října, jejich vystupování i oblečení je méně formální, na pražské Národní třídě dělají tytéž úkony jako ostatní: zapálení svíčky, položení květiny, krátké zastavení se.

Důležitá je také historická spojitost mezi svátky 28. října a 17. listopadu. Právě u příležitosti 28. října vyšli v roce 1939 obyvatelé Prahy do ulic, aby dali najevo nesouhlas s nacistickou okupací. Následná smrt a pohřeb studenta Jana Opletala měly za následek represi namířenou vůči českým studentům. Na připomínku těchto událostí byl v Londýně roku 1941 ustanoven 17. listopad jako Mezinárodní den studentstva. Potlačení připomínky jednoho státního svátku tak vedla ke vzniku nového.

Způsob práce vychází ze zásad konstruktivistického přístupu k historickému vzdělávání. Žáci pracují s konkrétními ukázkami, které analyzují prostřednictvím odpovědí na otevřené otázky. Na otázky nejsou jediné předem dané správné odpovědi, ale žáci mohou odpovídat různými způsoby či popisovat ukázky do různé hloubky detailu. Otázky jsou pokládány tak, aby pokryly symbolický, sociální i politicky rozměr konkrétní připomínky. Minulost tak ve výuce neslouží jako ilustrace či jeden z mnoha příkladů, ale je zastoupena konkrétním materiálem, který umožňuje její poznávání.

Lekci lze rozdělit na dvě doplňující se části. První umožňuje skrze záznamy současného zpravodajství rekonstruovat hlavní podoby současného „slavení“ 28. září, 28. října a 17. listopadu. Druhá část pak představuje sondu do historie připomínání svátku 17. listopadu až na úroveň událostí z roku 1939. Žáci tak mají možnost vidět těsně poválečnou připomínku Jana Opletala a reportáže Československé televize z 50. a 70. let. Tato část přináší do lekce podstatný prvek změny. Přesněji řečeno: vědomí toho, že se způsoby připomínání téhož státního svátku mohou lišit a že tato možnost je otevřená i do budoucna. Prostor pro promýšlení, jak se zapojit do připomínání, představují aktivity navržené v závěru lekce.

Celý text naleznete zde
Kategorie: Česká škola

Jiří Lukáš: Musí to mít smysl (Dva návrhy na novou podobu maturity z češtiny)

21 Červen, 2018 - 06:00
Člověk potřebuje vědět, že to, co dělá, má smysl. I maturant to potřebuje vědět. Taky je to člověk, i když to tak někdy ve změti maturitních protokolů, identifikačních čárových kódů, statistik či verdiktů centrálních anonymních hodnotitelů není úplně patrné. Maturanti a také jejich rodiče a učitelé by měli mít pocit, že maturita má smysl. Současná státní maturita z českého jazyka a literatury vyvolává však spíš rozčarování – kvůli nepochopení, k čemu že vlastně je. Mnohým se zdá, že to je moloch, kterému je potřeba prostě jen přinášet oběti.


Jiří Lukáš (archiv autora)Ministr školství Robert Plaga se nechal slyšet, že se státními maturitami je potřeba něco udělat, a to poměrně rychle. Na podzim by chtěl Sněmovně předložit návrh upravené podoby maturitní zkoušky. Otevřel debatu, která by mohla přinést široké spektrum názorů všech, kteří k tomu mají co říci: ředitelů škol, učitelů, nejrůznějších organizací zabývajících se vzděláním, studentů a tak dále.

Zdá se, že jedním z impulzů, které pana ministra k této úvaze přivedly, byla i jedna testová úloha maturitní češtiny. V té se ověřovalo, zda student ví, co „přináší růže“. Většina maturantů správně odpověděla, že je to „trpělivost“. Menší, ale ne nepodstatná část pak uvedla, taky správně, že je to „čas“. A to je problém, protože autor testu (tedy Cermat) takovéto znění neznal, tudíž ho neočekával, a tudíž ho neuznával za správné. Nápravu zjednalo až ministerstvo školství.

Je normální, aby taková drobnost byla důvodem pro konstatování, že je možná cosi shnilého v současné podobě maturitní zkoušky? Odpovědí je výrazné ANO.

Co tento jeden konkrétní případ vypovídá o maturitní zkoušce z češtiny jako celku? Kupodivu dost. To, že Cermatem pověření tvůrci úloh by měli mít rozum a takto pojaté otázky do maturitního testu nezařazovat. Měli by si být vědomi, že studenti vždycky vymyslí něco, co nečekáme. A že je to velmi často správně. Zadání diskutované úlohy je výrazem takového toho téměř bohorovného učitelského sebevědomí, které si nechce připustit, že někdo třeba může myslet jinak, než jak se očekává. Především se ale tvůrci testu měli zamyslet nad tím, co danou úlohou ověřují. Jaký má smysl? Zkouší se zde znalost/neznalost jednoho z tisíců českých frazémů. Jakou informaci o maturantovi vyřešení nebo nevyřešení úlohy přináší? Je smysluplné tvrdit, že lepším maturantem je ten, který se s uvedeným rčením někdy v životě setkal?

Maturitní zkouška musí mít smysl. A vědomí tohoto smyslu by mělo být většinově sdílené. Maturanti a učitelé by si měli myslet, že to, co dělají, není samoúčelné. Co se týká současné podoby maturity z češtiny, tam něco smysl má, a něco ne. To první je třeba zachovat, to druhé odstranit.

Maturitní čeština má dnes komplexní charakter, skládá se ze tří samostatných částí: z písemné práce (tj. „slohovky“), z ústní zkoušky (jedná se hlavně o analýzu jedné z dvaceti přečtených knih) a tzv. didaktického testu. Všechny části mají centralizovaný charakter.

Centralizovaná forma průběhu a hodnocení písemné a ústní zkoušky je značně problematická. Vede k šedivé a neplodné uniformitě myšlení a vzdělávání. To, co by se ku prospěchu věci, tj. rozvoji zmíněného myšlení a vzdělávání, dalo dělat různě, se musí dělat stejně. Studentům a učitelům se vědomě i podvědomě sděluje: Měli byste myslet jako my!

Centralizovaná testová část snad smysl mít může. V rozumné podobě, tj. bez úloh, jako je například ta s trpělivostí, která přináší růže. Maturitní testování by mělo ověřovat to, co je z hlediska středoškolské výuky češtiny nejpodstatnější: to, co tvoří základ vzdělání a základ zvládnutí ostatních maturitních předmětů. Triviálně řečeno, maturant má umět číst a psát.

Výstupy středoškolského vzdělávání definuje závazný rámcový vzdělávací program, který odlišuje dvě části předmětu český jazyk a literatura: 1. jazyk a jazykovou komunikaci a 2. literární komunikaci. Maturitní test by se měl týkat pouze části první. (Testová forma samozřejmě nemůže ověřovat důležitou složku jazykové komunikace, kterou je schopnost souvislého a kultivovaného vyjadřování. Ta ale součástí maturity být nepřestává. Student ji prokazuje v rámci maturity nejednoho maturitního předmětu, který si zvolil.)

Co obnáší výše zmíněné umění číst a psát, specifikuje tzv. Katalog požadavků. Uvádí se zde celá řada nepostradatelných vědomostí a dovedností. Namátkou: žák ovládá pravidla českého pravopisu, vytvoří spisovný tvar slova, vystihne význam pojmenování, nalezne odchylky od pravidelné větné stavby, dovede využít informace získané v odborném textu k práci s jinými druhy textů, doplní podle smyslu vynechané části textu. Pokud by se několik katalogových položek, z hlediska praktického jazyka a praktické jazykové komunikace málo relevantních, odstranilo, měli bychom hotový soupis náplně maturitního testu.

Co z toho všeho pro smysluplnou podobu maturitní zkoušky z českého jazyka a literatury vyplývá?

Dva návrhy. První sdílí celá řada kritiků současné podoby státní maturity. Písemná práce a ústní zkouška by neměly mít centralizovanou jednotnou podobu. Jak bude maturita z češtiny vypadat, by mělo být na rozhodnutí jednotlivých škol. Podle školského zákona je přece víc možností: vypracování a obhajoba maturitní práce, ústní zkouška, písemná zkouška, praktická zkouška či jejich kombinace. Jednoúrovňový (tzn. pro všechny maturanty stejný) didaktický test, pokud bude ověřovat to, co je podstatné, by pak nadále centralizovanou formu mít mohl.

Druhý návrh bude patrně značně kontroverzní. Test by mohl zůstat povinnou složkou maturity všech maturantů. Zbývající dvě části by ale pro všechny povinné být neměly. Čeština by v této oblasti měla být nabízena jako volitelná. Vstoupila by tak do konkurenčního prostředí ostatních maturitních předmětů, což by jí prospělo. Bylo by to smysluplné.

Podle ministerstva školství, jak bylo řečeno, nastal čas pro reformu před několika lety reformované maturitní zkoušky. Bylo by dobré vydat se cestou důvěry k učitelům, akceptování různosti škol a respektování individuality studentů.
Kategorie: Česká škola

Tomáš Feřtek: Musí kolona jet vždy rychlostí nejpomalejšího vozidla? Jak zařídit učení, aby dítě pracovalo svým tempem

21 Červen, 2018 - 05:30
„Bojíte se, že slabší děti budou to vaše ve škole zdržovat? Nejste sami. Velká část rodičů si myslí, že takové děti omezují rozvoj těch schopnějších, protože všichni ve třídě musí čekat, až látku pochopí a vstřebá i ten poslední. Co když se ale hodiny zorganizují tak, aby každé dítě pracovalo svým tempem?,“ píše Tomáš Feřtek v reportáži pro server Rodiče vítáni.


Tomáš Feřtek (eduin.cz)Feřtek mimo jiné píše:

V téhle třídě je pětadvacet dětí a hodně se tu dbá na pravidla. Třeba teď paní asistentka Iveta Barošová zjednává ticho. Zvedne ruku a každý, kdo už nemluví, ji zvedne také. A upozorní dítě vedle, aby taky zavřelo pusu. Je to názorné a sugestivní, děti se rychle ztišují, dospělý nemusí nikoho okřikovat a pokyny opakovat.

Po ranním kruhu jdou děti pracovat. Každé z nich má seznam úkolů na celý týden. Musí je tedy do pátku zvládnout, ale je na něm, kdy, jak a s kým je splní. Pracuje se soustředěně, na samostatnou práci mají děti hodinu a půl. Je tu ticho, hraje poklidná hudba. Pravidlo je, že když se pustí hudba, přestane se mluvit.

Po celé třídě potkáváte krabičky – učební pomůcky. Každá obsahuje nějakou úlohu, kterou má žák zpracovat. Někdo dělá matiku, někdo češtinu. Je běžné, že děti dělají souběžně různé věci.

Dole na stolku je přilepený seznam úloh. Když dítě úlohu dokončí, udělá křížek u svého jména a může si vzít další. To každému umožňuje pracovat svým tempem. Někteří z prvňáčků tak již pracují na úkolech z druhé třídy...

Podobný způsob práce najdete na mnoha jinak velmi různých školách. Tohle byla montessori třída, ale nejde o postup typický pouze pro vzdělávání podle principů montessori. Zavedly ho například i školy, které postupují podle programu Začít spolu.

Způsobů, jak nastavit vyučování, aby se nepotvrdila chmurná předpověď, že kolona vždy pojede tempem nejpomalejšího vozidla, je víc. Princip je jeden: v hodině pracují děti. Učitel jim pomáhá, dává jim zpětnou vazbu a celé to diriguje.

Celý text naleznete zde
Kategorie: Česká škola

Podle předběžných propočtů by si měli učitelé od ledna přilepšit o 2000 až 3500 korun hrubého měsíčně.

21 Červen, 2018 - 05:00
Vyplývá to z propočtů školských odborů na základě dohody s vládou o rozpočtu pro příští rok, že tarifní mzdy se zvednou pedagogům o 10 procent. V průměru o dalších pět procent se mají navýšit další složky platu, ale zatím není jasné, jak se budou rozdělovat. „Chtěli jsme původně, aby veškeré 15procentní navýšení šlo jen na tarify. Ale původní záměr ministerstva financí byl, aby do tarifů šlo nula a zbytek do pohyblivé složky platu. Teď je dohoda, že na tarify půjde deset a na ostatní pět procent,“ řekl včera Právu šéf školských odborů František Dobšík.


František Dobšík (repro ČT)Navýšení o deset procent na tarifech by podle propočtů odborů znamenalo, že třeba začínající učitelka v mateřské škole zařazená do 9. platové třídy by si ze současných 24 810 hrubého polepšila na 27 920 korun. Její kolegyně s praxí přesahující 32 let by poskočila z 28 650 na 31 520 korun.

Začátečník v základní a střední škole je obvykle řazen do 12. platové třídy a pobírá tak základ 26 020 hrubého, ale po novém roce by dosáhl na 28 620.

Nejzkušenější kantoři pak na pásce už nebudou mít 33 930, ale 37 320 měsíčně. A takový začínající učitel odborného výcviku v desáté platové třídě, který má nyní tarif 25 020 korun, dostane 27 520 korun. Ti nejostřílenější by se posunuli z 29 400 korun na 32 340 hrubého.

Na příplatky a odměny ale nemusí dosáhnout všichni stejně. Ani teď není zcela jasné, jak se bude zbývajících pět procent rozdělovat. „Teď není nikdo schopen k tomu nic říct, protože jednání ještě ani nezačala, ta začnou až od září,“ uvedl Dobšík.

Ve hře je, že by se pohyblivá složka určila na zvýšení příplatku za třídnictví, na odměny, o nichž rozhoduje ředitel, nebo třeba na podporu učitelů, kteří připravují začínající pedagogy.

Trhlinou v připravovaném rozpočtu jsou platy nepedagogických pracovníků, jako jsou uklízečky, kuchařky, školníci apod. „Tam jenom dvě procenta navíc nic neřeší. Už teď nemůžete sehnat třeba kvalifikovanou kuchařku,“ uvedl Dobšík.

Celý text naleznete v dnešním Právu
Kategorie: Česká škola

Založte si Facebook kvůli domácím úkolům, nabádají ve školách žáky. Právníci kroutí hlavou

21 Červen, 2018 - 05:00
„Jeden z našich učitelů se rozhodl, že nám bude informace o předmětu poskytovat přes Facebook. Já mu ale řekl, že Facebook nemám a zakládat si ho rozhodně nebudu. A on na to, ať si to zjistím, kde chci. Co to je za přístup? Má na to právo? Neměl bych si stěžovat?“ stěžuje si jeden český student na diskusním fóru. Pokud nemáte profil na Facebooku, založte si ho, slýchají podle reportáže na Lidovky.cz čím dál častěji žáci od svých učitelů. Pokud si to nepřejí nebo jim ještě nebylo třináct, jak Facebook vyžaduje, mají si prý dokonce založit účet pod falešnou identitou.


Student tak poukázal na jev, který děsí právníky zabývající se tolik zmiňovaným GDPR. Jedním problémem je porušení pravidel Facebooku, jestliže uživatel neuvádí pravdivé údaje, druhým pak narušení ochrany osobních údajů. V neposlední řadě pak lze diskutovat o tom, zda musí žák takovému přání učitele vyhovět.

Obecně platí, že školy mohou zřizovat stránky na sociálních sítích, avšak pouze ke školním účelům - to znamená ke sdílení informací, fotografií a prohlášení o škole, nikoli přímo ke komunikaci se žáky.

Učitelé by totiž měli dbát na ochranu osobních údajů a komunikovat se žáky prostřednictvím interního systému školy. „Pokud si informace na Facebooku mezi sebou předají dva žáci, tak je to v pořádku. Mezi učitelem, který ve školních záležitostech právně vystupuje za školu, nikoli sám za sebe, by se žáky takto komunikovat neměl. Školy by se toho měly zdržet a vystupovat ochranářsky, protože je to problém,“ říká právník David Pytela.

Ministerstvo školství varuje před zneužíváním sociálních sítí. Před nedávnem aktualizovalo metodické pokyny v rámci prevence rizikového chování ve škole, ke kterému patří i kyberšikana. „Při výuce je samozřejmé dodržování zákonů a pravidel, za což je odpovědná škola. Týká se to i využívání sociálních sítí. Obecně doporučujeme volit takové metody a prostředky, které nevyžadují zakládání profilů žáků, ať už reálných či smyšlených, variantou může být například založení cvičného profilu školy,“ uvedl tiskový odbor resortu k popsanému jevu.

Celý text naleznete zde
Kategorie: Česká škola

Britský ministr chce zakázat mobily ve školách. Ať děti radši žijí v reálném světě, vyzývá

21 Červen, 2018 - 04:30
Britské školy by měly úplně zakázat dětem používání mobilních telefonů, neboť neprospívá rozvoji jejich osobností ani školním výsledkům. Navrhl to ministr kultury Matt Hancock, podle něhož by vláda měla rovněž přijít s právními úpravami zvyšujícími bezpečí on-line komunikace dětí a mládeže. Navrhovaný zákaz mobilů podpořila v deníku The Daily Telegraph skupina poslanců vládních konzervativců. Informuje ČTK.


Matt Hancock (twitter.com)Podle Hancocka jsou zvláště u mladších školních dětí mobilní telefony ve školách nadbytečné, a pokud si je děti do škol přinesou, měly by je před vyučováním odevzdat. "Existují důkazy, že zákaz mobilů ve školách zabírá," napsal ministr v dnešním vydání zmíněného deníku, kde dal za příklad některé školy, kde mobily dětem před vyučováním odebírají.

"Jsou to přece jen ještě děti. Měly by své sociální návyky rozvíjet především v reálném světě," uvedl Hancock. Dodal, že vláda by měla přijít s návrhy zákonů, které by z Británie učinily "nejbezpečnější místo na světě, kde lze být on-line".

Celý text naleznete zde
Kategorie: Česká škola

Stránky